Také budujete komunální socialzmus? Než začne projednávání rozpočtu, je ve financích nutné udělat pořádek. Obce by si měly ujasnit, co je jejich skutečnými povinnostmi a co je šlehačka na dortu.  Přinášíme Vám zamyšlení Mileny Kozumplíkové nad stavem věcí na radnicích. 

Ve 42. čísle týdeníku Echo24 popisuje analytička Lenka Zlámalová v článku Bující byrokracie v časech prosperity rozpor mezi předvolebními sliby, na nichž současná vládní garnitura vyhrála volby 2013, s čísly v návrhu státního rozpočtu 2016. Popisuje situaci na centrálních orgánech, ministerstvech,  v institucích financovaných státem.  U policie, hasičů, ve školství.  Čísla jsou to veliká, pro běžného smrtelníka nepředstavitelná.

Nenápadně a bez velké odezvy proběhla změna v rozpočtech krajů. 1% z DPH odebrané obcím a krajům Nečasovou vládou z důvodu vzniku druhého pilíře penzijního pojištění, se krajům vrací. To se jeví logické. I když vznik krajů byl sporným krokem reformy veřejné správy a slibovaná pozitiva občanům nepřinesl, jejich existence je nyní nezpochybňovaná. Ruské přísloví, že „car daleko a pán Bůh vysoko“ je pro jejich existenci asi nejvýstižnější.

Stejné 1% bylo ale odebráno i obcím a tady vládní návrh s navrácením nepočítá. Proč?  Argument, že nejsou peníze, neobstojí. Rozpočty by měly mít alespoň elementární věcnou logiku.

Obce jsou nejnižším stupněm veřejné správy. 1% z DPH měly dostat zpět bez jakékoli diskuse. Vyčíslením se jedná asi o 5 miliard.  Zvláště pro menší obce je každá tisícovka znát. Městské části statutárních měst jsou na tom lépe, ale pouze proto, že veškerou působnost obcí či měst nevykonávají. Objem spravovaných peněz je ale závislý i na celoměstských pravidlech.

Jednání o rozpočtovém určení daní a také článek Lenky Zlámalové o narůstajících nákladech státu situaci radnic měst, obcí i městských částí připomene. Jaké mají zdroje a co vše musejí hradit? Umějí hospodařit či nikoli?

Obce vykonávají samostatnou působnost podle Zákona o obcích, resp. o hlavním městě Praze. Tady záleží jen a jenom na zvolených zástupcích, jak s rozpočtem naloží.

Některé obce, města i městské části musejí vykonávat ještě přenesenou působnost státu (pro přiblížení stavební úřady, matriky, občanské průkazy).  Tato působnost na ně byla přenesena ze státu zákonem. Povinnost byla uložena, financování je nedostatečné. Stát totiž platí pouze příspěvek na výkon přenesené působnosti státní správy. Nehradí plné náklady, které v případě 50 až 70 tisícového města mohou činit desítky milionů ročně. Argument, že obcím zůstávají poplatky, které za uvedené činnosti občané platí, neobstojí. Navíc občané tak vlastně platí dvakrát: daně a ještě poplatky. A i kdyby poplatky vyrovnaly náklady na přenesenou působnost, zanášejí do rozpočtování zmatek. Vykonávání těchto služeb jménem státu na radnicích, které ale nejsou prodlouženou rukou státu, vnáší zmatek i do vnímání místních samospráv pro občany, kteří pak mají pocit, že starosta může nařídit např. vedoucímu stavebního úřadu cokoli. V opačném gardu někteří vedoucí stavebních úřadů, zvláště na menších městech, mají pocit, že jejich pracovně-právním nadřízeným není starosta, ale že je zaměstnává imaginární stát. Pak se nabízí řešení, že buď by měla být přenesená působnost státu obcím celá uhrazena, nebo oddělena úplně mimo radnice. (Takové řešení existuje, ale není možné je zde z důvodu omezeného prostoru rozpracovat).

Další nesystémovostí vůči obcím a městům, i když nikoli finanční, je změna v možnosti Nejvyššího kontrolního úřadu kontrolovat i samosprávné obce. Pokud by tato možnost kontroly na NKÚ přešla, měly být zrušeny další kontroly, kterým samosprávy doposud podléhají. Ale tato problematika je z jiného soudku, netýká se množství peněz v obecních rozpočtech, ale „pouze“ administrativní a kontrolní zátěže.

Vedle oprávněného požadavku obcí a měst na srovnání do původního procenta DPH a plného hrazení přenesené působnosti, by ale měly být  samosprávy soudné a odpovědné  a s finančními prostředky hospodařit co nejefektivněji. Nechci otevírat do omrzení omílanou a nadužívanou otázku korupce. Sama jsem přesvědčena, že na úrovni obcí je přeceňovaná. Položme si ale otázku: kolik je na radnici vašeho města zástupců starosty či uvolněných, tzn. placených radních nebo předsedů komisí? Že nevíte?  Je to číslo, o které by se občané měli zajímat. Nedávno se mi dostalo do ruky srovnání  v deseti městských částech Prahy. V prvních polistopadových volebních obdobích bylo běžné, že velká městská část měla starostu a tři maximálně čtyři jeho zástupce. Bylo to v době velkých společenských změn a tito lidé se ve svých pozicích určitě nenudili.

Bylo pro mne proto překvapením, když jsem se podívala na web stránky stejných městských částí po volbách 2014 a viděla personální obsazení samospráv. Nepůjdu do jednotlivostí, ale počty jsou podstatně vyšší. Oproti číslu 46 uvolněných členů zastupitelstev v prvních polistopadových volebních obdobích je to v současnosti 81. To vše při daleko klidnějším rytmu práce, než jaký byl v začátcích. Tato choroba se v posledních létech rozlézá i mimo hlavní město. Tam, kde býval vždy pouze starosta a zvládl chod obce, je v současnosti alespoň  ještě místostarosta.

Proč tomu tak je?  Odpověď statistika nedává, ale jedna se nabízí ve velikosti koalic a „nutnosti“ uplatnit zástupce všech koaličních partnerů. Proč ale musí mít každý koaliční partner nutně např. dva zástupce starosty, či proč je uvolněna celá Rada se vysvětluje špatně.

Platy těchto uvolněných členů zastupitelstva a jejich nejbližšího personálu ale není to jediné, co zvyšuje náklady obce. Při určité znalosti lidské povahy tito nadbyteční radní nemohou sedět na radnici jen tak. Musí mít nějakou pracovní náplň čili svoji kompetenci pro vlastní rozhodování. Tu náplň je proto nutno vymyslet. A tak se setkáváme s tak bizardními a úzkými kompetencemi jakými je např. utužování sousedských vztahů, či jinde koncepce dětských hřišť.
Ke všem těmto uvolněným radním a jejich opravdu velmi skromným kompetencím patří samozřejmě sekretariát a úřední aparát. I když je nevelký a není příliš nákladný, je prostě zbytečný.

Pokud  se vše sečte a znásobí, vychází docela zajímavé číslo za deset městských částí na mzdách přibližně 45 milionů za rok bez provozních nákladů. Ve srovnání s rozpočty velkých měst se to může zdát zanedbatelné. Ale víte, že roční rozpočet  třítisícového městečka je 35 milionů?

Z výše zmíněného personálního obsazení radnic a z toho vyplývajícího  rozdílu mezi uplatňováním skutečné samosprávy, která je více méně obsažena a definována v Zákoně o obcích, resp. Zákoně o hl. m. Praze,  a na kterou pro 50 až 70 tisícové město stačí starosta s max. čtyřmi  zástupci, se  vším tím balastem, který obce navíc, prý v zájmu voličů (ale spíš v zájmu jakés takés pracovní náplně uvolněných radních), nyní dělají vyplývá, že radnice mohou být považovány za zábavní agentury, které pod hlavičkou kulturního vyžití obyvatel financují projekty mnohdy pochybné hodnoty. Nelze nic namítat, aby obce financovaly knihovny, divadla, koncertní síně, snad i typické veselice, jakými jsou masopusty či vinobraní. Fantazie radních však začíná být příliš velká a proto finančně náročná. Svojí činností také nahrazují činnost spolků, které třeba výstavu koček, zajímavý přednáškový cyklus nebo velikonoční koncert uspořádají se zachováním kvality levněji. Je logické, že radnice svoje akce pořádají velkoryse, protože mají větší finanční prostředky. Právě proto je ale takováto jejich velkorysost nežádoucí. Navíc omezuje aktivitu občanů, kteří jsou schopni stejné projekty v rámci spolků či nadací realizovat.

Další oblastí, o které by bylo možno hovořit, je existence obecních akciových společností, které radnice tak rády zřizují, a které za ně vykonávají některé činnosti. Zákon to umožňuje. Ale až konkrétní činnost radnice, nikoli politické názvosloví u jmen kandidátů ukáže, kam na onom pomyslném pravolevém politickém spektru je zařadit. Komunální socializmus totiž vyžaduje komunální podniky. A podle existence či neexistence komunálních podniků si radnici zařaďte, kam na zmíněné ose patří. Díky existenci komunálního podniku se vlastně zakázky mohou zadávat bez výběrového řízení. Vždyť na vykonávání oněch služeb  jsou akciovky zřízeny. Při stálém opakování mantry o podpoře malých a středních podnikatelů je takovýto systém výsměchem.
K úplné dokonalosti je možno vše dovést v situaci, kdy zřízená obecní akciovka dostane zadanou činnost, kterou není schopna z různých důvodů vykonávat. Pořídí si proto zprostředkovatele, ten najme firmu, která je schopna práce udělat a všichni jsou spokojeni. Pouze zakázka je pro obec dražší a platba koncovému malému živnostníkovi menší. Na platbě se musí přiživit dvojí zprostředkování. Pokud máte pocit, že jste v Kocourkově, zkuste zjistit, jak se třeba ve vašem městě provádí údržba zeleně.

Než tedy začne projednávání státního rozpočtu, je ve financích nutné udělat pořádek. Nikoli proto, že „Pořádek musí být“, nebo proto, aby se obcím ubraly peníze. Ale proto, že by si obce měly ujasnit, co je jejich skutečnými povinnostmi a co je šlehačka na dortu, kterou může dělat (třeba i s podporou radnice) někdo jiný.

Z výše uvedených několika bodů je možno zjistit, zda obec nakládá s rozpočtem účelně a hospodárně či nikoli. Ušetřené peníze pak není nutné jinak utratit, ale měly by se vrátit těm, kteří všechno svými daněmi platí. Takovou inventurou je možné zajistit rozumné hospodaření nejen obcí. Občané si s ušetřenými penězi určitě poradí a někteří z nich, třeba členové  spolku přátel zvířat, uspořádají výstavu koček na tom největším náměstí.